2. První školní den (1 část)

30. března 2008 v 11:41 | Aleana |  Život za život

Běžím chodbou. Studenou tmavou chodbou. Slyším ho, cítím ho. Je čím dál blíž. Ne, musím to stihnout.
"Mně neutečeš!"
Mlčím a běžím dál. Je to má poslední šance. Zakopla jsem. Spadla jsem na zem a odřela si ruku. Ani to necítím, nevěnuji bolesti pozornost. Ta tma. Ta hrozná tma. Nemám ji ráda, bojím se jí. Vždycky jsem se jí bála, ale nikdy jsem nevěděla proč. Teď už to vím. Musím vstát… Nesmím to vzdát. Bojím se. Kde je kdo? Pomoc!…
"Impedimenta!" vykřikl někdo kouzlo, které mě odhodilo na zeď.
"Tohle se dělá? Takhle utíkat? To tě rodiče nenaučili, že je to nevychované?" poučovala osoba skrytá ve tmě. "Teď za to zaplatíš! Crucio!"
Ta bolest, už to nevydržím. Ať už to skončí. Prosím.
"Bolí že? Už to ukončíme. Už mě to nebaví. Avada Keda…"
"Nééé, mou dceru neéé!" zakřičela žena, která se vynořila z druhé strany chodby za mými zády. A skočila přede mně.
"…vra!"
Zelený paprsek a pak jen tupá rána. A pohled do jeho očí. Rudé krvavé oči, přinášející pouze smrt…
"Néé," probudila jsem se s křikem celá zpocená.
"Klid, byl to jen sen," uklidňoval mě neznámý hlas.
"Néé..,"
"Poslouchej mě. Byl to jen sen. Slyšíš? Vzpamatuj se. Už je to pryč!"
"Já…" konečně jsem začala vnímat okolí. "Kde to jsem?"
"V dívčích ložnicích. Jmenuji se Levandule Brownová a ty?"
"Alea Cathfad S.. Alea Cathfad," rychle jsem se opravila.
"Jsi tu nová, že? Nikde jsem se tě nevšimla. Ty jsi včera nebyla na zařazování?"
"Ahm…" teda už po ránu takhle zaměstnávat mozek, no to je teda síla, "ne nebyla. Nestihla jsem Bradavický expres, tak jsem se do jeho ředitelny odletaxovala a pak jsem byla večer dodatečně zařazena. No a jsem tady."
"A co se ti to vlastně zdálo? Házela jsi sebou jako o život," vyzvídala.
"To nic. Jen taková noční můra z dětství," lhala jsem. Tak noční můra jo? Ale má teda docela postřeh, o život to teda bylo. Už se mi to nezdálo víc jak rok a teď najednou… Stop. Nemysli už na to, stejně to už nezměníš.
"To jsme na pokoji jenom my dvě?"
"Ne, ještě jsou tu sestry Padma a Patila Parvatilovi a Hermiona Grangerová. Sestry jsou gut, ale s Grangerovou se nedá moc bavit."
"Proč ne?"
"Je moc velkej šprt a nemá pochopení pro srandu."
"Aha." No, ale alespoň hned každého nepomlouvá ty náno jedna zvědavá. V duchu jsem zuřila. "A kde jsou teď?"
"Sestry vypadly před chvílí do společenky. A Grangerová dřív než jsem vstala. Asi šla na snídani, ale je to u ní divný, větvinou čeká než se probudí Potter s Weaslym. No nic, já už taky půjdu, za půl hodiny začíná vyučování, tak ať se stihnu nasnídat. Tak ahoj."
"Počkej co máme teď za hodinu?"
"To nevím. Rozvrhy se budou dávat až na snídani," odpověděla a zavřela dveře.
"Hmm, tak sbohem," odpověděla jsem dveřím a ušklíbla jsem se. No tak s tebou holka konverzaci omezím na minimum."
Vstala jsem z postele a šla do koupelny. Fuj to jsem se lekla. To vypadá jako bych vůbec nespala. Jestli se mi ta vzpomínka bude zdát častěji tak to si na Halloween nemusím brát ani masku. Za mrtvolu můžu jít klidně s fleku. Komentovala jsem svou vizáž s pohledem do zrcadla. Rozčesala jsem si své husté dlouhé hnědé vlasy a provedla ostatní potřebnou ranní hygienu. Normálně nevypadám tak hrozně, ale pobyt u Voldemorta mi zrovna dvakrát nesvědčí. Mám štíhlou, vysokou postavu a jak už jsem psala dlouhé hnědé vlasy a zelené oči. Zpravidla se moc nemaluji, nemám na to čas, přesto ale patřím mezi tu hezčí část populace. Ale už dost chvály, pěkná tvářička ti život nezachrání. Musím si změnit účes, na Příčné se stavím ke kadeřnici, nemusí mě hned každý Smrtijed poznat. Hmm, taky by to chtělo koupit nějaké to oblečení. Jak se znám, tak to bude spíš něco sportovní.
Rychle jsem prošla společenskou místností. Naštěstí tam už nikdo nebyl a vydala jsem se na snídani. Těsně před Velkou síní mě zastavila profesorka McGonagallová.
"A vy budete slečna Alea Cathfad, že?"
"Ano, to jsem já."
Teda, ona mě nepoznala. I když je pravda, že je to pár let. Ale že bych se až tak změnila?
"Tady máte rozvrh, převlečte se a půjdeme na Příčnou."
"Můžeme hned, stejně nemám co jiného si převléct."
"Tak dobře."
Tak už jsem zpátky z Příčné. Mám novou hůlku. Chudák pan Olivander, myslím že tam po mně bude uklízet aspoň týden, vyzkoušela jsem totiž snad všechny hůlku z jeho obchodu. Teda můžu být ráda, že nás dělil pult, jinak by po mně snad skočil. No, ani se mu nedivím, po tom co ta hůlka z černého dřeva rozbila celou jeho výlohu, to bych taky zuřila.
Nakonec jsem si ale hůlku vybrala. 12 palců dlouhá z ebenového dřeva a perem fénixe, což mě ani nepřekvapilo. Zato paní profesorka vypadala trochu zaskočeně a pan Olivander? Nebyl zrovna rád, že mi pasovala právě tahle. Bylo vidět, že si ji dost váží. Ale to už je jedno, teď je má.
Jinak jsem byla u kadeřníka. Mám sestříhané vlasy něco pod ramena. Budu se to muset naučit, švihnout a mávnout a už jsem šla ze dveří s novým účesem. Asi před 5 minutami začala hodina. Paní profesorka mi ukázala, kterým směrem je sklepení. Ano, máme lektvary. A já mám zpoždění. Teď stojím před učebnou a psychicky se připravuji na vstup. S kým že je máme spojené? Zmijozel, ne! To nebude dělat dobrotu. Zaklepala jsem a vešla.
"Kdo nás to poctil svou přítomností? Vy bude jistě slečna Cathfad. Hned první den a pozdě. Odebírám Nebelvíru 5 bodů za pozdní příchod," řekl se samolibým úšklebkem, který sem mu hned smazala s tváře.
"S tím nesouhlasím."
Celá třída ztichla, teda v mezích možností. Když jsem vešla tak už ticho totiž bylo.
"Ale mně je jedno, jestli s tím souhlasíte," řekl nebezpečným hlasem.
"Tak mě prosím omluvte. Zajdu za paní profesorku McGonagallovou aby vám dosvědčila, že ten pozdní příchod nebyla má vina."
"Nikam nejdete. Sednout!" skočil mi do řeči. "Tak na co ještě čekáte?" pokračoval, když viděl že se nemám k pohybu.
"Až vrátíte ty body."
"Cože?" zalapal po dechu jak ryba na suchu. " Na to zapomeňte!"
"Já čekám…"
"Ihned si sedněte, nebo dostanete školní trest!"
"Takže vrátíte ty body, když si sednu?"
"Nevím proč bych je já vám měl vracet. Pozdě jste přišla, tak není co řešit."
"Jsem si jistá, že vás pan ředitel obeznámil s důvodem mé nepřítomnosti. Ale pokud jste na to zapomněl, tak jsem ochotná vám jej připomenout a nebo pro pana ředitele zajít."
"5 bodů pro Nebelvír."
"Děkuji," odpověděla jsem a chtěla jsem si sednou k jedné brunetce sedící ve 2 lavici, ale to mi nebylo dopřáno. Asi jsem se s ním neměla dohadovat, ale na to už je pozdě.
"Vedle pana Malfoye je volné místo."
"Malfoy?" hlesla jsem. A podívala jsem se směrem, kterým Snape ukazoval. Ten Malfoy, který…
"Malá holčička se nám ztratila?"
"Běž někam Malfoy!"
"Ale, ale…. Crucio!"
"Ne!" zašeptala jsem.
"Abys neřekla, že jsem zlý. Dám ti na výběr. Buď se přidej k nám a nebo ho zabiju."
"Přidat se k vám? Voldemort je mrtev. A ty si hraješ na to jak jsi silný. Dej mi hůlku a uvidíme."
"Crucio. Jak se opovažuješ říkat jeho jméno. Nemluvě o tom, že si jsem jistý, že se pán vrátí. Tak co stačilo už?" sklonil hůlku.
"Takže znovu a už to nebudu opakovat. Přidáš se nebo ho zabiju? Má platit za tebe? I když je pravda, že je to ubohej mudla, ale to pro začátek stačí ne?"
"Rodiče si pro mě přijdou."
"Ha, ha…To asi těžko. Tvá matka zmizela a tvůj otec ani neví, že existuješ. Tak kdo tě zachrání? Hmm?" usmál se. "Tak dobře, třeba se příště umoudříš. Avada kedavra!"
"Ne!" vykřikla jsem a ustoupila o krok dozadu.
"Máte školní trest za narušování hodiny," spokojeně zasyčel, "a teď si sedněte vedle pana Malfoye."
Podívala jsem se mu do očí. Najednou jako by mě přešla veškerá chuť bojovat, bránit se, cítila jsem se tak slabá. Naštěstí jsem se hned vzpamatovala a rychle uhnula pohledem. Kdyby v tu chvíli použil nitrozpyt tak by to nedopadlo dobře. S obrovským sebezapřením jsem si sedla vedle Malfoye. Syna, jehož otec je vrah. Vytáhla jsem na stůl učebnici a odsunula jsem se od něho co nejdál to šlo.
"Přeci jen to jde, když se chce," poznamenal Snape. Ale já jsem se už na něj nepodívala. Neměla jsem odvahu. Bolest byla moc silná. "Dnes budete dělat Posilňovací lektvar. Postup máte na tabuli."
Do konce hodiny jsem byla mimo. Neslyšela jsem šepot, který se rozlehl celou učebnou a který za okamžik zatrhl Snape. Nevšimla jsem si ani pátravého pohledu té brunetky, vedle které jsem si chtěla sednout. Dokonce jsem ani nezaznamenala Nevilla, kterému vybuchl kotlík. Nepřítomně jsem udělala lektvar a odevzdala ho. Mimo jiné, byl perfektní. Při odchodu z učebny, mě zastavil hlas.
"Zítra o 6 si odpykáte svůj trest u pana Filche. Ten vám řekne co máte dělat."
Rychle jsem vyšla z učebny, ani jsem se neohlédla.
"Počkej!" křikl někdo za mnou. Byl to nějaký zrzek s tou brunetou a…
"Ahoj, já jsem Harry. A tohle je Hermiona Grangerová a Ron Weasley," představil své přátele.
"Ahoj," na víc jsem se nezmohla, dneska už ne.
"To bylo skvělý, jak jsi setřela Snapea. To se nikomu ještě nepodařilo. Přinutit ho vrátit body," rozplýval se ten zrzek.
"Jo, bylo to dobré. Mně pije krev už od prvního ročníku. Ale takhle vytočit jsem ho ještě nedokázal. Gratuluji," usmál se Harry. "Ten už ti, ale nedá pokoj. Nevíš, proč byl na tebe vysazený už od tvého příchodu?"
"Příště se ho zeptám," odpověděla jsem už ne v tak špatné náladě.
"Ty se nějak znáš s Malfoyem?" vypálila Hermiona.
"Malfoy, to je parchant. Nedivím se, že jsi si vedle něj nechtěla sednout. To já bych radši skočil z mostu, než být delší dobu v jeho přítomnosti," objasňoval Ron.
"Počkat! Odkud znáš Malfoye, když jak jsi říkala, tu jsi poprvé?"
"Draca Malfoye neznám, ale měla jsem tu čest se setkat s jeho otcem."
Ani nevím proč jsem jim řekla pravdu. Nějak jsem v ně pojala důvěru. Snad jsem neudělala chybu.
"Co ti udělal?" zeptala se Hermiona.
"Co.. cože?" zaskočila mě. Jak to mohla poznat? "Nevím o čem mluvíš."
"Nelži! Myslíš, že jsem si nevšimla, jak jsi zatínala nehty do rukou až ti málem tekla krev, když jsi se na něj podívala? Takhle se chová jen někdo, kdo se bojí a nebo má s ním spojené špatné vzpomínky. A ty mi nepřipadáš na někoho kdo se jen tak bojí."
"Promiň, ale za chvíli začíná hodina. Měla bychom jít, abychom nepřišli pozdě? Koho teď máme?"
"Teď bude obrana a na ni máme Lupina. Ten je skvělej," odpověděl Ron.
"Jo, tak to se těším," usmála jsem se.
"Ty!" upřela na mě zase svůj pohled Hermiona,"nemysli si, že se z toho vykroutíš. Chci tu odpověď. Co ti Malfoy udělal?"
Ajeje. S ní to lehké nebude. A přitom Ron mi tak hezky nahrál. Ale co teď. Pravdu jí říct nemůžu. Ale proč mám ten pocit, že něco tuší. Hmm. Tak to jsem zvědavá co ze mě vyleze za moudro.
"On," začala jsem, ale byla jsem přerušena. Díky bohu. Asi se dám na modlení. Začalo totiž zvonit na vyučování, "ono už zvoní. Měli bychom jít do učebny. Vy sice říkáte, že tento profesor bude dobrej, ale jeho trpělivost radši zkoušet nebudu." Jsem dobrá! Teď už jenom postačí zdrhnout Hermioně po vyučování, aby v tom zase nepokračovala. S tím jsem vešla do třídy a v závěsu za mnou Hermiona, Harry a Ron. Přišli jsme, ale jako poslední. V celé učebně byly volné pouze dvě lavice. Za co mě trestáš?
"Dobrý den. Jmenuji se Remus Lupin. Budu vaším profesorem na tento rok, doufám že ho všichni ve zdraví přežijeme. Většinu z vás si pamatuji ze 3 ročníku, takže bych řekl že představení můžeme vynechat. Tedy až na… slečna Alea Cathfad?"
"Ano?"
"Z jaké jste k nám přešla školy?"
"Ahm.. Ze žádné. Učila jsem se sama, měla jsem soukromé učitele," odpověděla jsem. Dokonce jsem ani nelhala, to co umím jsem se doopravdy naučila sama, neměla jsem totiž na výběr. A soukromý učitel, no jak se to vezme… Co takoví Smrtijedi, by se dali počítat, ne?
"Dobře, tak pokud nevadí tak spolu s vámi zopakujeme to co by měla umět celá třída a já si vás zároveň přezkouším. Ano?"
"Jistě."
Přešla jsem před katedru k panu profesorovi. To jsem zvědavá, co ode mě bude chtít. Po pár prvních zahřívacích kouzel a otázek to začalo být zajímavé.
"Obrana proti mozkomorům?"
"Patron."
"Správně, ale ten je v osnovách až v 7 ročníku, takže jste se ho neučila."
"Umím ho."
"Co prosím?" zeptal se udiveně.
"Patronovo zaklínadlo umím."
"A máte fyzického patrona?"
"Ano."
"Mohla byste?"
"Expecto Patronum!" vyřkla jsem. Z hůlky mi vylétla stříbrná mlha, která na sebe vzala podobu stříbrného fénixe. Ten vzlétl, prolétl se po třídě a usadil se mi na rameno, kde se rozplynul.
"Excelentní!" poznamenal ohromený profesor. "Uděluji vám 10 bodů za vynikajícího patrona. V kolika letech se vám povedl?"
"Ve třinácti."
"Ohromující, ve 13 letech fyzický patron a k tomu všemu v podobě kouzelného zvířete."
"A jak byste se bránila proti bubákovi?"
"Riddikulus."
"Správně a teď v praxi," řekl profesor Lupin a mávl hůlkou. Přede mnou se objevila otřásající se skříň, "budu počítat do tří."
To není dobrý. S bubákem jsem se nikdy nesetkala. Nevím co od něj mohu čekat…
"Jedna," začal odpočítávat profesor.
…V co se promění, ani jaké to bude mít na mě následky. Ubráním se?..
"Dva," pokračoval v odpočtu.
…Prostě to risknu. Rozhodla jsem se a připravila jsem si svou novou hůlku.
"Tři!" vykřikl profesor a kouzlem otevřel skříň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.