2. První školní den (2 část)

30. března 2008 v 11:42 | Aleana |  Život za život
Komentáře by potěšily:) Ať vím co zlepšit.... Aleana

"Bude v pořádku Poppy?" uslyšela jsem hlas.
"Nevím. Jestli se probudí, tak snad, ale nebude to bez následků," odpověděl mu druhý.
"Omlouvám se Albusi, nenapadlo by mě, že se může něco takového stát. Kdyby jsem…" obviňoval se třetí hlas. Za chvíli z toho bude celá polyfonie pomyslela jsem si.
"Nemůžeš za to Remusi. Ani mě by to nenapadlo."
"Co se vlastně stalo, že je v takovém stavu Poppy?"
"Nejsem si jistá. Ale příznaky ukazují na psychické vypětí a kdyby to bylo možné, tak bych tvrdila, že na ní někdo seslal Cruciatus," znovu druhý hlas.
"Ne, to není možné. Byl to jen bubák. Celou dobu jsem ji měl na očích," odporoval třetí hlas.
"Sám víš, že to co se stalo není obvyklé. Řekl bych, že se s ním nějakým způsobem spojila a on toho využil Remusi. Ale potvrdit to může jedině ona," první hlas.
"Z toho jak mluvíš, bych soudil, že tě to vůbec nepřekvapuje. Proč po ní tak jde?"
"Máš pravdu, možná jsem to i očekával, ale nenapadlo by mě, že zrovna takovým způsobem se k ní dostane."
"To je taky nápad, bubák v hodinách v této době! To tě mohlo napadnout, co je teď největší strach všech. Zvlášť oni, vždyť to jsou ještě děti," řekl rozzuřeně druhý hlas.
"To je právě to Poppy, on není její největší strach."
Počkat, vždyť oni mluví o mně. Ale je to divný. Jaký Cruciatus? A kde to vlastně jsem? Poppy, Poppy…ošetřovna? Co dělám na ošetřovně? No nic, tak otevřu oči a zeptám se. No tak, proč to nejde?
"Brumbále, něco se děje!"
"Snaží se probudit. Pokud tento boj vyhraje tak má šanci."
Co? Takže pokud se neprobudím, tak… Ne! Nejde to, takhle ne. Tak na to půjdu z jiného konce. Takže, proč tu teď ležím a bojuji o život? No tak vzpomínej. To přeci zvládnu, musím… Měli jsme obranu. Můj patron a bubák…
To není dobrý. S bubákem jsem se nikdy nesetkala. Nevím co od něj mohu čekat…
"Jedna," začal odpočítávat profesor.
…V co se promění, ani jaké to bude mít na mě následky. Ubráním se?..
"Dva," pokračoval v odpočtu.
…Prostě to risknu. Rozhodla jsem se a připravila jsem si svou novou hůlku.
"Tři!" vykřikl profesor a kouzlem otevřel skříň.
Skříň sebou přestala házet a z ní se vyhrnula temnota. Ano, temnota. Černé nic. Lépe to popsat neumím. A zamířila ke mně. Nevnímala jsem, že celá třída ztichla. Můj zrak na sebe poutala temnota. Měla jsem problémy dýchat, ale přesto jsem neodvrátila zrak. Z ničeho nic se začala měnit. Vystřídaly se tam obrysy těl. Harry, Brumbál, Severus a další. Mrtvých těl.
Potom jakoby ta temnota ztmavla, pokud to ještě bylo možné a začala se celá měnit. Přitom mě začala bolet hlava, ale zatím jsem si to neuvědomovala. Bála jsem se toho, co bude následovat Nějak jsem to tušila a věděla jsem, že to tak nemá být.
Prve jsem slyšela ledový hlas a následně křik:
"Bolí že? Už to ukončíme. Už mě to nebaví. Avada Keda…"
"Nééé, mou dceru neéé!"
"…vra !"
V temnotě se objevilo její tělo a on stojící ve stínu, tak že mu nebyla vidět tvář. Pak nastala další změna.
"Přidej se ke mně. Budeš mít moc."
"Nech si ji, já ji nepotřebuji."
"Jsi si jistá? Mohla by jsi oživit mrtvé, povolat je zpět do života. Nezměníš svůj názor?"
V temnotě se rýsovala má postava asi tak před 2 lety.
"Běž se vycpat Tome. Mě nezvikláš."
"Crucio!"
"To je všechno, nic jiného neumíš? Nezdá se ti, že je to už ohraný?" řekla má kopie a přitom se snažila popadnout dech.
"Myslíš si jak jsi silná. Uvidíme teď. Přiveďte ho!"
Najednou se tam objevila další postava, nebo spíš její stín. Všechny ty postavy byly jen stíny, spíš obrysy než kopie. Nově příchozí byl obraz asi tak 7letého dítěte. Chlapce.
"Necháš zemřít svého malého bratříčka?"
"Aleo! Tak dlouho jsem tě neviděl… Ti pánové se mi nelíbí, jsou zlí. Odvedeš mě odtud? Prosím," plakal a přitom se ke mně rozběhl.
"Alexi!"
"Tak co, už jsi se rozhodla?"
"Já… Dobře, vyhrál jsi. Přijímám."
"Avada Kedavra!"
"Nééé,… proč jsi to udělal, vždyť jsem řekla, že to přijmu!"
"Myslíš si, že jsem tak naivní? Že nevím, že jsi se chtěla zabít hned potom, jak bych ho pustil na svobodu?"
"Ty šmejde. Jednou se ti pomstím. Za všechno."
"O tom pochybuji, do té doby tě zlomím. Crucio!"
Teď už jsem zaznamenala bolest hlavy. Už se jí nedalo nevnímat. Byla čím dál horší.
Postava právě mučící mé imaginární já, náhle přestala. A vyšla ze stínu mým směrem.
Pohlédla jsem do jeho očích. Do těch rudých smrtonosných očích. Pokud jsem ze začátku nemohla dýchat tak teď… V dáli slyším jak někdo křičí Riddiculus, ale nic se nestalo. Možná bych to mohla zkusit já. Je to přeci bubák, nebo ne?
"Neměla jsi utíkat. Říkal jsem že si tě najdu. A teď za to zaplatíš!" přišel až ke mně a chytil mě pod krkem. Přitom mě zvedl ze země a namířil na mě hůlkou. "Rozluč se se životem. Avada…"
Ne, to ti nedovolím. Nezabiješ mě. Teď ne. Viděla jsem, že se blíží konec, že ho nesmím nechat doříct tu kletbu. Docházel mi kyslík. Všechno jsem vsadila na poslední pokus. Z posledních sil jsem pozvedla hůlku, kterou jsem stále svírala v ruce.
"Riddiculus!"
Spadla jsem na zem. Dřív než mě znovu pohltila bolest, zahlédla jsem, jak temnota ustupuje, Voldemort už tu nebyl.
"Áááá…" slyším svůj křik.
"Proboha, co se to s ní děje Poppy?"
Otevřu oči a oddechuji jako kdybych běžela maratón. Jsem zpět. Dokázala jsem to! Pak jsem svůj pohled stočila na přítomné. Brumbál, Remus a Poppy. Koukali na mě, jako bych vstala z mrtvých, i když myslím, že to přirovnání není zase až tak úplně mimo.
"Jak se jmenujete?" vypálila na mě nesmyslnou otázku Poppy.
"Ahm… Co? Nepotřebujete doktora? Asi 20 minut tu kolem pobíháte a bavíte se o mně a teď se mě zeptáte na mé jméno?"
"Ale…" začala Poppy, ale byla přerušena.
"Řekl bych, že slečna Cathfad je v úplném pořádku. Aspoň co se po psychické stránky týká," zasáhl Brumbál a přitom mu zase cukaly koutky.
"Vy jste nás slyšela?" zeptal se profesor Remus.
"Ano, zprvu jsem nechápala o čem se bavíte. Nebo spíš o kom. A pak mě to docvaklo."
"A začala jste se snažit o probuzení, že?" dopověděl Brumbál.
"Ano."
"Vzpomínáte si i na to, co se stalo?"
"Ano, po chvíli jsem si vzpomněla. Musím podotknout, že živěji než mi bylo milé."
"Chápu."
"On, byl to skutečně on? zeptala jsem se.
"Byl…"
"Harry!" vykřikla jsem.
"Je v pořádku. Nemohl mu nic udělat."
"Takže to všechno byl pouhý bubák?"
"Bohužel ne," odpověděl Brumbál.
"Jak to myslíte?"
"Domnívám se, že jak jsi se zaměřila na bubáka, Voldemort se zrovna snažil dostat do tvé mysli. Tím, že si v ní četl bubák tvůj největší strach, se přenesl do něho. To by samo o sobě nestačilo, na jeho zhmotnění, ale jak byl ve tvé mysli, zanechal v ní svojí stopu. Ty jsi se ale podvědomě bránila, což ti pravděpodobně způsobilo bolest hlavy. Nemýlím-li se…"
"Nemýlíte. Opravdu mě bolela hlava."
"No a bubák si ovlivněn tvým psychickým bojem, vybral jako tvůj strach tvé nejhorší vzpomínky. Tím Voldemortovi vytvořil pomyslné tělo, kterého se mohla jeho mysl zmocnit."
"A.. a mohl by mě zabít?"
"Ano. Teď už to není vidět, ale jak tě škrtil, zůstala ti na krku popálenina od jeho dlaně. Kdyby dořekl tu kletbu…"
"Byla bych mrtvá…" pochopila jsem.
"Slyšela jsem, jak někdo za mnou říkal Riddiculus. Proč nefungovalo?"
"Ano, bylo tam řečeno víc kouzel. Ale nemohly fungovat, byl to tvůj bubák a Voldemort byl vázán na tebe. Mohla jsi ho porazit jen ty…"
"Takže už o mně ví. Měla bych odejít. Už tu není bezpečno," přemýšlela jsem nahlas.
"Na to zapomeň! Jak už jsem jednou řekl, doděláš si ročník. On se sem stejně neodváží."
"Ne a co bylo to dneska?"
"Náhoda. Šel jsem s tím, že mu nikdo nemůže ublížit."
"A kdybych ho zabila?"
"To nevím. Ale pokud by se ti to podařilo, stejně by našel způsob jak se vrátit. Tím jsi sem jistý."
"A co ostatní? Jak jste jim to vysvětlil? Voldemort si přišel do obrany na čaj?" hodila jsem škleb.
"Bylo to tajemství. Takže to samozřejmě ví celá škola. Teď je z tebe hrdinka."
"Coo?"
"Málo kdo by se opovážil s ním mluvit tak jako ty. Někteří tě obdivují, ale najde se i pár co se tě bojí."
"Hmm… Mají proč. Až moc lidí kolem mě umírá."
"Brumbále, slečna potřebuje ležet V KLIDU!" snažila se Poppy.
"Ne, ne jsem v pořádku."
"To posoudím já!" nedala se Poppy.
"Poppy má pravdu. Bylo toho na tebe dneska moc. Potřebuješ si odpočinout."
"Ale…"
"Ne. Dnes už stačilo."
"Tady máte lektvar na bezesný spánek s vypijte ho do dna!" přihnala se Poppy a strkala mi pod nos nevábně vypadající lektvar. O chuti se ani nezmiňuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Giner Giner | 30. března 2008 v 14:32 | Reagovat

Skvělé,už s etěším na pokračování:)

2 Agnes Agnes | 31. března 2008 v 19:30 | Reagovat

Rychle dalšííííí.....hoooooneeeeem

3 Aleana Aleana | 31. března 2008 v 20:11 | Reagovat

jé, děkuji. Jsem ráda, že se líbí. Napíši ji hned jak budu moc, musím to ale přizpůsobit škole.

Jen takový dotaz: chcete radši krátkou a rychle, nebo delší s tím, že si dýl počkáte..?

4 Giner Giner | 1. dubna 2008 v 19:56 | Reagovat

kratkou a rychle,hlavne at je tady uz alepson neco, ptz tohle je hooooooodne zajimave:)

5 Charisse Charisse | Web | 2. dubna 2008 v 18:51 | Reagovat

Super, bezvadný, typická Mary Sue...;)

6 Aleana Aleana | 2. dubna 2008 v 19:09 | Reagovat

Ahm... mohl by mě někdo objasnit co přesně je Mary Sue? Hledala jsem to na netu, ale nic moc jsem k tomu nenašla. Dík:)

7 Aleana Aleana | 2. dubna 2008 v 20:29 | Reagovat

No tak už jsem si Mary Sue našla... Nevím, jestli jsi myslel vážně, že je tento příběh Mary Sue, v každým případě na něm nemám v plánu nic měnit... Pro ty kdo neví přečetla jsem si to na http://cs.wikipedia.org/wiki/Mary_Sue.

8 Figotka Figotka | 7. dubna 2008 v 10:17 | Reagovat

Dá se říci, že každá Autp. je Mary Sue. Záleží na autorovi, jak ji vezme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.