6. Další věštba?

21. dubna 2008 v 12:32 |  Život za život
Tady je další kapitolka. Omlouvám se za zpoždění. Limit protentokrát nebude žádný. Přeji příjemné počtení a komenty potěší:)

Oči se mi rozšířily překvapením. Ne, to není možné. To nemůže být ona!
"Ona a Smrtijed? To je nejlepší vtip jaký jsem kdy slyšela," řekl ten hlas mezi záchvaty chladného smíchu.
Stála otočená zády jsem pomalu zajela rukou do kapsy hábitu.
"Kdo jste?" zeptal se Harry.
Rychle jsem vytáhla hůlku a otočila se. Dřív než jsem stihla něco udělat, vylétla mi z ruky a mé tělo se proletělo přes půl síně.
"No, no... Copak tohle se dělá. Takhle se vítají staří známí?" pokračovala jakoby se nic nestalo.
Stále lěžící na zemi jsem k ní zvedla oči. Přede mnou stála postava v černém plášti. Ve smrtijedském plášti. Přesně v tu chvíli jakoby si to uvědomili i ostatní, začali vytahovat hůlky.
"Vy se do toho nepleťte, jinak byste mohli přijít k úrazu. I když stejně vás to vlastně nemine," řekla tajemná osoba a prudce zvedla ruku.
Hned nato nás krátce obklíčily plameny a po nich zbyl rudý neprostupný štít. Pak se znovu otočila ke mně.
"Copak, snad ti nedošla slova?"
"Ty… Ty jsi mrtvá," řekla jsem tiše.
"Samozřejmě, ty to víš nejlíp. Ty jsi mě zabila, to ty mě máš na svědomí! Crucio!"
Ovládla mě bolest. I když jsem tuto kletbu zakusila už několikrát, tentokrát to bylo jiné. Horší, bolestivější… Ne fyzicky, ale duševně. Házela jsem sebou ze strany na stranu a po tvářích mi začaly téct slzy. Náhle bolest přestala, alespoň ta fyzická. Přesto mé tělo ještě hodnou chvíli ovládal třes.
"Ne, tak to nebylo…" oponovala jsem tiše a přitom jsem se snažila zklidnit svůj přerývaný dech.
"Ale pravda taky je, že díky tobě jsem se vrátila. Ano, právě díky tobě, tedy přesněji tvé krvi," pokračovala jako by mě ani neslyšela.
Pokusila jsem se vstát, ale neměla jsem na to dost síly.
"Jsi tak slabá až se mi z tebe dělá zle. Zvlášť proto, že jsi z mé krve, děláš mi jen ostudu…"
"Mami…" hlesla jsem tiše a znovu jsem se pokusila vstát a znovu neúspěšně.
"Nechápu co na tobě může Pán Zla vidět," poznamenala a pak přejela celou síň pohrdavým pohledem. Zastavila se až na černovlasém muži. Chvíli se na něj koukala a pak se znovu otočila ke mně.
"Rozluč se se životem!"
Napřáhla ke mně ruku a z ní vyšlehly mým směrem plameny. Plameny. Tyto plameny mají být to poslední co uvidím. Mám se nechat zabít znetvořeným odrazem své matky, který povolal zpět mezi živé Voldemort. Ne, tak to nenechám. Nemůžu odejít. Nenechám ho, aby pošpinil památku na mou matku. Vzmohl se ve mně hněv. Náhle jsem v sobě ucítila neznámou sílu. Očima jsem vzdorovala blížícím se plamenům. Když už byly skoro u mě, vzepjal se kolem mě ohnivý štít. Cítila jsem velký žár. štít se střetl s přicházejícími plameny a pohltil je. Síla nárazu mě odhodila dozadu stejně jako postavu v kápi. Kápě se ji svezla z hlavy. Žena hněvivě vstala. Z obličeje si odhrnula své dlouhé černé vlasy a dala tak vyniknout nepřirozeně bledé až mrtvolné tváři. Bylo vidět, že dřív byla krásná, ale teď pohled na ni vzbuzoval hrůzu. Přesněji její oči. Rudé oči, ne nepodobné Voldemortovým.
"To jsem mohla čekat… Co ještě ovládáš kromě ohně?" zavrčela.
S úšklebkem se znovu otočila k černovlasému muži.
"Ne, to nemůžeš být ty," hlesl.
"Ale, ale… Ty si vzpomínáš?" zasmála se chladně. "Takže ještě nitrobrana a nitrozpyt po otci, že? A dále to tipuji na neverbální kouzlení. Ale to všechno je ti proti mně na nic. Možná tak ten oheň, ale ten jak vidím, neumíš ani pořádně ovládat, takže to bude víc jak lehké."
Máchla rukou a síla mocného kouzla mě vyzvedla do vzduchu.
"A to máš být vyvolená. Hmm, vyvolená. Možná tak na smrt," znovu se zasmála.
"Já nejsem vyvolená," odporovala jsem tiše.
"Tak ty to nevíš? Ty ani nevíš proč po tobě celou dobu Pán Zla tak šel?"
Chvíli čekala a když se nikdo neměl k odpovědi pokračovala: "Byla vyřčena věštba, přesněji dvě naprosto stejné věštby, ale na dva lidi. Tebe a Pottera. Teď tě zabiju a ujišťuji tě, že tu není nikdo, kdo by tě zachránil. A i kdyby byl, přes štít se dostane pouze někdo, kdo je s námi spjat krví. Takže již podruhé se s tebou loučím dceruško."
Tentokrát si vzala na pomoc svou hůlku.
"Avada Keda…"
"Nech mou dceru na pokoji!" křikl černovlasý muž a prošel štítem.
"Tak tobě to došlo Severusi? Ale už je pozdě, ty mi v tom stejně nezabráníš. Nebo by jsi snad dokázal zabít svou jedinou lásku?" znovu se chladně zasmála.
"Má jediná láska je už dávno mrtvá, takže s tebou nebudu mít nejmenší problém," odpověděl a přichystal si hůlku.
"Ale, ale… snad by jsi mi nechtěl ublížit," poznamenala a hůlka mu vyletěla z ruky, "teď buď hodný chlapec, jinak to odneseš taky. Hezky si sedni a dívej se na konec své dcery. Ale abys neřekl, můžeš se rozloučit."
Znovu se obrátila ke mně s úmyslem dokončit smrtelnou kletbu.
"Avada Keda…"
Když v tom ji hůlka vylétla z ruky. Rychle se otočila směrem, kam letěla její hůlka.
"Pottere! Jak…" nechápala, "jak jsi přešel přes ten štít?"
"To by jsi ráda věděla," provokoval ji.
"Víš udělal jsi chybu. Sice je hezké, že jsi mi vzal hůlku, ale já jsem silná i bez hůlky. Zvlášť na ohnivá kouzla mám talent o čemž se hned přesvědčíš."
Mávla rukou a na něj se začal řítit ohnivý plamen.
Harry rychle pomocí své hůlky vyčaroval proud vody a tak uhasil blížící se plamen.
"Ne, to není možné… Ty jsi…" nemohla tomu má matka uvěřit.
"Ano já jsem," rychle ji přerušil.
"Ještě se uvidíme. Buď si jistý, že příští setkání bude naše poslední," naštvaně vykřikla a pak zmizela v plamenech. Přemístila se.
Tím se přerušila její kouzla, ohnivý štít zmizel a já už poněkolikáté za dnešní den dopadla tvrdě na zem. Harry ke mně přišel a pomohl mi na nohy. Že by se role obrátily?
"Jsi v pořádku?"
"Jo, v mezích možností jsem," odpověděla jsem se slabým, úsměvem.
Přejela jsem celou síň pohledem. Tam kde ještě před chvílí byl ohnivý štít, zůstal vypálený kruh. Většina studentů na nás koukali s vyděšenými pohledy, někteří dokonce i omdleli. Severus Snape si zrovna vzal ze země svou hůlku a pomalým krokem zamířil k nám, stejně jako Albus Brumbál. Dále k nám mířila Hermiona a Ron.
"No to bude na dlouho," poznamenal Harry.
"Jo, to bude," souhlasila jsem.
Náhle mě popadla slabost a zatmělo se mi před očima. Zaslechla jsem výkřik a blížící se rychlé kroky, pak nastalo ticho.
"Vítám vás."
"Kdo? Koho?" byla jsem zmatená.
"Že by nás?" poznamenala osoba vedle mě.
Počkat vedle mě? Zaměřila jsem se na osobu stojící mi po boku.
"Harry, co tu děláš?" inteligentní otázka.
"Nápodobně, můžu vidět co děláš v mém snu?"
"V tvém snu? Pokud vím tak v mém," oponovala jsem.
"Ne v mém, tady se ocitám každou noc."
"Ahm, tedy… No, já jsem tu teda poprvé," vymáčkla jsem se.
"Aha."
"A kde to vlastně jsme?"
Podívala jsem se kolem. Všude byla jen samá mlha.
"Nejsem si jistý, snad…"
"Hele, můžete mi věnovat trochu své pozornosti? Já jsem tady," uslyšeli jsme hlas. Otočili jsme se za ním. Proti nám stála postava se zamlženými obrysy, jediné co se nám dařilo rozeznat byl stříbrný plášť.
"Kdo je to?" zeptala jsem se.
"Nevím."
"Jak nevíš? Jsi tu přeci každou noc," divila jsem se.
"Jo, to jsem. Ale nikdy jsem tu nikoho nepotkal."
"Aha, co jsi tu potom dělal?"
"Já…"
"Tak dost! Budete mi už konečně věnovat pozornost?" rozčílila se neznámá osoba.
Když tak přemýšlím, proč každá osoba v mém okolí je neznámá?
"Jistě," odpověděl slušně Harry.
"Výborně. Jsem tu proto, abych vám zodpověděla některé otázky…"
"Kdo jste?" nenechal ji Harry domluvit.
"Mám mnoho jmen."
"A to například?" dožadovala jsem se jasné odpovědi.
"Někteří mě nazývají Osudem, jiní Kletbou, někdy Smrtí, jindy Životem…"
"Stačí, dokážeme si to představit," zastavil její výčet Harry.
"A co po nás chcete? To už nadešel náš čas?" zeptala jsem se já.
"Ne, zatím ne. Jak jsem už řekla, přišla jsem vám osvětlit některé věci týkající se vašich osob."
"Posloucháme," řekl Harry.
"Tobě," podívala se mým směrem, "jsem přišla osvětlit tvou věštbu. Protože ji jistí lidé zničili, musím ti to říct přímo," probodla pohledem Harryho.
"Omlouvám se."
"To ty věštby nezpraví. Takže k té věštbě. Jak již řekla tvá matka byla vyřčena věštba. Jedna věštba, týkající se ale více lidí. Její znění je…
Příchod toho, v jehož moci je porazit pána všeho zla, se blíží…narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku…a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc jakou pán zla sám nezná…proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého neboť ani jeden nemůže žít, jestliže ten druhý zůstává naživu…Ten, v jehož moci je zabít pána všeho zla se narodí až sedmý měsíc bude umírat…"dopověděla ji.
"Ano, ta se týká mě. Ale co má společného s Aleou?" nechápal Harry.
"Všechno. Tato věštba totiž nemluví pouze o jednom pánu zla, ani o jednom vyvoleném. Tu část, kterou Voldemort pochopil dobře se týká tebe. Jedině ty můžeš porazit Voldemorta, nikdo jiný."
"Kdo je tedy druhý Pán Zla?" zeptal se Harry.
"Má matka," hlesla jsem.
"Ano, tvá matka," potvrdila mou domněnku, "z tvé matky se stane druhý Pán Zla a pouze ty ji můžeš přemoci. Tato věštba byla špatně formulovatelná a poměrně nepřesná. I když mně to ani nepřekvapuje, když ji vyřkla zrovna Sybila. Smíchala dvě věštby dohromady. Ta taky doplete vše co může…"
"Ano, ale ona stejně nepasuje," odporovala jsem.
"Že ne? Samotný sklonek sedmého měsíce roku. Harry se narodil 31. července, tedy přesně 1 den do konce 7 měsíce. Ty jsi se narodila 1. července…"
"První den sedmého měsíce…" doplnila jsem.
"Přesně, ve věštbě se nemluví o jakém sklonku měsíce."
"Ale co ten zbytek, tam už se mluví o sklonku měsíce," poznamenal Harry.
"Ano, tahle část věštby se týká pouze tebe. Už jsem řekla, že Sybila ty věštby popletla. Proto jsem také tady, abych vám vysvětlila, jak se vás která část týká."
"Kteří se mu již třikrát postavili…" pokračovala jsem.
"Ach málem bych zapomněla, Harryho rodiče se Voldemortovi postavili třikrát stejně jako tví. I když třeba tvůj otec se mu postavil méně nápadně, ale postavil. Tvá matka už takové štěstí neměla. Proto tě Voldemort začal považovat za dalšího potencionálního vyvoleného. Tvá matka se mu přede všemi třikrát postavila. Problém byl, že nevěděl, kdo je tvůj otec a tak si tím nebyl úplně jistý."
"Takže abych to shrnula. Harry má zabít Voldemorta a já svou matku. Co se stane, když uspěje pouze jeden z nás?"
"Pak bude vše ztraceno. Jakoby neuspěl ani jeden. Svět ovládne zlo…"
"Stačí. Myslím, že už máme představu," zatrhl to Harry.
"Ale když je ta věštba tak nejasná, jak si můžete být jistá, kdo má koho předurčeného zabít?" nezdálo se mi to. "Vždyť Voldemort nás označil oba. Harrymu zabil rodiče a mně zabil matku a bratra," začala jsem rozvíjet své úvahy.
"Jsi bystrá, ale něco ti uteklo. Je pravda, že Voldemort vás svým způsobem označil oba, ale tebe navíc označila i tvá matka."
"Jak?"
"Voldemort neplánovaně předal Harrymu část svých schopností a tvá matka je předala zase tobě. U Harryho to byl hadí jazyk a u tebe magie ohně. Tím se rozhodlo, kdo komu je určen."
"Asi máte pravdu, ale já jsem zdědila i neverbální kouzlení…"
"…nitrozpyt a nitrobranu. To je jednoduché. Po otci jsi zdědila pouze jedinou schopnost a to Nitrozpyt. Nitrozpyt a nitrobrana jdou ale ruku v ruce. Kdo umí jedno, má velkou možnost ovládnout i druhou část. Tebe k tomu donutily nepříjemné okolnosti. Sama jsi se naučila nitrobranu. A co se týče tvé matky. Po ní jsi zdědila pouze neverbální kouzlení i když ho zcela ještě neovládáš. Tím, že na tebe poslala Ohnivou smrt, v tobě probudila i zděděné nadání pro oheň. Ve skutečnosti jsi oheň nikdy neměla ovládnout. Teď bude záležet pouze na tobě jak se svým nadáním naložíš," vysvětlila. Pak se po kratší odmlce obrátila na Harryho.
"Ty jsi také nepřišel zkrátka, též jsi zdědil jisté schopnosti…"
"Cože? Snad…" vyděsil se Harry.
"Neboj se. Voldemort není tvůj otec i když máš hadí jazyk. Své schopnosti jsi zdědil po Lily a Jamesovi. Možná bych spíše měla říct nadání. Lily vynikala ve zdravotnictví. Po ní by jsi měl časem objevit nadání na léčení. Měl by jsi být schopen vyléčit všechna zranění až na smrtící kletby. Dále díky Jamesovi máš schopnost mnoho zvěromágství. Jak jsem už řekla ovládáš hadí řeč a také máš velké nadání pro kouzla všech živlů až na oheň. Tuhle poslední vlastnost máš jak díky své matce tak otce," konečně skončila výčet vlastností a jejích příčin.
Ale jestli čekáte, že už skončila a dá nám proslov k otázkám, tak to jste na omylu. Jen se nadechla a pak znovu pokračovala.
"Oba dva jste velmi talentovaní, pravděpodobně by jste si většinu svých právě nabytých schopností osvojili i tak, tahle situace vše jen uspíšila. Záleží jen na vás, jak se ke všemu postavíte. Zradí-li jeden, zradíte oba. Buďte si ale jisti, že máte velké nadání už jen samo o sobě…"
"Jak je možné, že Harry prošel bez újmy na zdraví tím ohnivým rodovým štítem?" přerušila jsem ji.
"Ty to nevíš? Harry, odpověz ji."
"Ale já to taky nevím…" překvapil ji svou odpovědí Harry.
"Cože? Ty to nevíš? Tak proč si tam lezl? Vždyť tě to mohlo zabít!" začala jsem zvyšovat hlas.
"Nevím, prostě mě tam něco táhlo. Možná to byl ten můj záchranářský komplex," přemýšlel nahlas Harry.
"Jak vidím, oba máte víc štěstí než rozumu. Když si představím, že na vás závisí osud kouzelnického světa..."
"Jistě, jsme nemožní, nerozumní a tak dále. Můžete přejít k věci," nevydržel to už Harry.
"…a nevychovaní," doplnila ho. "Lily a Severus byli nevlastní sourozenci…"
"Co?" nevěřila jsem.
"Cože?" další nevěřící.
"… sourozenci, a proto mohl Harry projít štítem, aniž by se mu něco stalo. Vy dva jste nevlastní bratranec a sestřenice.
"Fíha," neudržela jsem se.
"Jedno ale stejně nechápu. Jak mohla obživnout tvá matka?" otočil se na mě Harry.
"To díky mé krvi. Ten přerostlý pták ve Velké síni mě přeci klovl. Tím vlastně donesl Voldemortovi mou krev a ten díky nějakého starého rituálu znovu povolal mou matku mezi živé. Problém je, že nikdy se nikdo nemůže vrátit zpět mezi živé takový jak byl předtím. Má matka vždy byla na straně dobra, to kouzlo ale zcela převrátilo její charakter. Takže je teď zcela oddaná zlu," vysvětlila jsem svůj pohled na věc.
"Ano, pochopila jsi to přesně," souhlasila.
"Nedá se to nějak zvrátit?" zeptal se Harry.
"To vám nemůžu říct, jsem tu jen proto, abych vám objasnila věštbu. Tímto bych porušila pravidla života a ku prospěchu by to stejně nebylo," smutně dodala.
Tím pádem je tvá matka něco jako má teta. Jak se vlastně jmenuje, teda vlastně jmenovala?" zeptal se Harry.
"Tamara Cathfad," odpověděla jsem tiše.
"No, myslím že jsem vše vysvětlila. Nastal čas, abyste se vrátili zpět. Ve vašem světě jste teď v bezvědomí. Závisí pouze na vás, jak komu co vysvětlíte. Teď již vlastně všechno závisí pouze na vás. Hodně štěstí…" dořekla a začala se rozplývat v mlze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Black Black | Web | 21. dubna 2008 v 14:44 | Reagovat

chacha, sem první, kdo tu píše koment :D

2 Aleana Aleana | 21. dubna 2008 v 16:52 | Reagovat

jo jsi první:) a vypadá to, že i poslední:(

Jak je na tom tvá povídka?

3 Clare Clare | 21. dubna 2008 v 17:46 | Reagovat

žádný poslední, já se taky přidávám ke komentářům.... wow, to bylo něco.. a jak to severusovi došlo... nádhera...

4 A-SISI A-SISI | 21. dubna 2008 v 18:22 | Reagovat

Já se taky přidávám..... :-).Přesně,jak mu to došlo..moc hezky napsaný. Zajímalo by mě,jak se to mezi nimi bude vyvíjet dál,takže doufám ,že nás nenecháš dlouho čekat.... :-)

5 Karin Karin | E-mail | Web | 21. dubna 2008 v 18:51 | Reagovat

Ahojky, máš moc pěkný blog a strašně pěkně píšeš a ju, klidně se s tebou spřátelím =o) Už si tě tam jdu hodit. =)

6 Giner Giner | Web | 21. dubna 2008 v 20:41 | Reagovat

super,jsem rada,ze je tady pokracovani:-)

7 Biodolas Biodolas | 21. dubna 2008 v 22:15 | Reagovat

pekneeeeeeeeee.....a kedy bude dalsia kapitolka????

8 Aleana Aleana | 21. dubna 2008 v 22:21 | Reagovat

No, při troše štěstí tak za týden. Záleží na tom, jak se mi bude psát, buď to půjde nebo nepůjde...

9 Black Black | Web | 22. dubna 2008 v 17:30 | Reagovat

Myslíš "moje" povídka?? Tak ta je na tom chudinka celkem špatně... :,( :,(

Ale musím říct, že lámu rekordy - přečetla jsem si polovinu tady této kapitoly :D

10 Aleana Aleana | 22. dubna 2008 v 17:34 | Reagovat

Fíha, tak to teda gratuluji. A která půlka to byla?:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.