3. Přítel a špeh? (2.část)

8. dubna 2008 v 18:58 | Aleana |  Život za život
Tak tady je druhá část. Komenty potěší...

Už se stmívalo a já jsem čekala před Hagridovým srubem na učitele. Dnešek jsem zatím vcelku přežila, tak na tom nechci nic měnit. Nešla jsem ani na večeři, už bych to ve Velké síni nevydržela. Když jsem tam totiž přišla na oběd, tak na mě studenti koukali dost divně. U Zmijozelu bych to očekávala, ale u Nebelvírských studentů ne. Většina na mě koukali jak na vraha, nebo možná spíš jak na nějakého špeha. Asi by si měli podat ruce se Snapem. Takže jsem si sedla na kraj nebelvírského stolu a snažila se přehlížet kradmé pohledy. Jediný, kdo se se mnou trochu bavil, byla Hermiona. Vědecky zanalyzovala moji situaci a po půl hodině došla k závěru, který mi byl jasný celou dobu, co jsem byla ve Velké síni. A to. Většina mě podezřívá. Nikdo o mně nic neví. Moc troufalá rozmluva s hadím ksichtem. Prve mě prý brali jako hrdinu, ale přes noc se to všem uleželo a došli k tomuto závěru. Raději jsem odešla z Velké síně, protože hrozilo, že Ron mě propálí svými očima skrz na skrz a nebo se na mě vrhne. Mou pro mě dlouhou cestu ze síně doprovázely oči Draca Malfoye. Před chvílí jsem zašla za Filchem pro svůj trest. Poslal mě sem s tím, že půjdu do Zapovězeného lesa, ale mám tu na někoho počkat. Ještě že tak. Jít do Zapovězeného lesa samotná se mi fakt nechtělo. Když tak přemýšlím, není přídavné jméno Zapovězený z nějakého důvodu. Co třeba, že by se tam nemělo chodit. Ale ne, já tam půjdu hezky za tmy a to kdoví s kým. To by mě zajímalo, jestli s námi pošlou Hagrida a co tam budeme dělat.
"Ahoj, ty budeš Alea, že? zaduněl za mnou hlas až jsem nadskočila. Z okraje Zapovězeného lesa ke mně mířila postava poloobra.
"Ano, to jsem já."
"Výborně, ještě počkáme na ostatní a můžeme vyrazit."
"Ostatní? Kdo ještě s námi půjde?" zeptala jsem se a odpověď přišla v zápětí. Z ničeho nic se vedle mě objevily dvě postavy. Jedna s černými a druhá s rudými vlasy.
"Ahoj Hagride!" pozdravili oba jako jeden hlas.
"Ahoj Harry, ahoj Rone. Co jste zase dělali, že máte školní trest?" ptal se Hagrid.
"Ale, měli jsme Lektvary a sám víš, jak jsem na tom se Snapem."
"Kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se.
"Je, já vám to neřekl? Jdeme za kentaury, musím si s nimi o něčem promluvit."
"Kentaury? Oni zde žijí kentauři?" to jsem nečekala. Tak kentauři…
"Ano, ale poslední dobou nevíme co od nich čekat. Zdá se mi, že jsou neklidní a Brumbál mě poslal zjistit, co se děje."
"Proč s námi nejde Tesák?" zeptal se Ron.
"Tesák je nějakej divnej. Za nic na světě ho do lesa nemůžu dostat," odpověděl Hagrid.
Všichni tři jsme zbledli.
"Hagride, jsi si jistý, že se nemůže nic stát?" zeptal se opatrně Harry.
"Samozřejmě, vždyť jsem s vámi já," odpověděl Hagrid s úsměvem.
"No právě…" dodali jsme pološeptem všichni tři.
V zapovězeném lese jsme už bloudili asi 2 hodiny, ale na kentaury ne a ne narazit. Hůlkami jsme se snažili zvýšit viditelnost, ale moc se nám to nedařilo. Za celou dobu jsme už nepromluvili, nepočítám-li nadávky Rona, když zakopl o kořen stromu, nebo když se pokoušel projít hodně silnou pavučinou. Dostávali jsme ji z něho hezky dlouho a znovu si ověřili jeho plně vybavený slovník. Aspoň mohl poděkovat zrzek jeden, ale on ne, místo toho na mě dál házel vražedné pohledy. Copak já za to můžu, že ten rudooký plešatý krasavec mi nechce dát pokoj? No nic, podle nich jsem prostě nastrčený Smrtijed. Jestli na mě Ron hodí ještě jeden takový pohled, tak přísahám, že mu obarvím vlasy na růžovo, přičaruji ocas a na hlavu parohy. Aspoň by pak věnoval svoji pozornost někomu jinému než mně…
Náhle jsem se s Harrym prudce zastavila.
"Co se děje?" zeptal se Hagrid.
Koukla jsme se na Harryho a on na mě. Napadlo nás to stejné?
"To není dobré," řekl Harry.
"Co není dobré?" zeptal se Ron.
"To ticho," dopověděla jsem já.
"Ticho? Vždyť to je právě dobře, ne?" nechápal Ron.
"Máte pravdu, to je divné…" přitkal Hagrid a pevněji sevřel svou kuši.
"Myslím, že…" začal Harry.
Náhle jsme uslyšeli vrčení. Ale nebylo to vrčení jak od psa. Znělo to jako záhrobní vrčení. Otřásla jsem se. Ne, to jsem se neotřásla já, to se začala třást země pod mýma nohama. Vzduch ztěžkl. Pokud předtím osvětlovaly naše hůlky jen malou část temnoty, tak teď jakoby nesvítili skoro vůbec.
"Pryč!" vykřikla jsem a rozeběhla jsem se směrem odkud jsme přišli. Hned za mnou běžel Harry s Ronem. Hagrida jsem zahlédla, jak běží jiným směrem. Klopýtla jsem, ale nespadla.
"Co to je?" chrčel Ron.
"Nevím, počkej si na to a zeptej se," odsekla jsem. Taková otázka. Jak to mám jako vědět? Slyšela jsem, jak někdo za mnou zakopl. Zastavila jsem se, že mu pomohu. Byl to Harry.
"Jsi Ok? Můžeš běžet?" ujišťovala jsem se, když jsem mu pomáhala ze země.
"Jo, kde je Ron?"
"Někde před námi. Poběž! Musíme odsud pryč..."
Snažili jsme se vyhýbat stromům a jejich kořenům. Když to šlo, tak jsme se navzájem podpírali. Oba jsme už byli pěkně doškrábaní od větviček a znavení dlouhým během, když jsme zaslechli křik.
"To je Ron!" vykřikl Harry a oba jsme se rozeběhli tím směrem, kde ještě dozníval výkřik. Doběhli jsme na rozlehlý palouk.
"Rone!" volal Harry a snažil se hůlkou osvětlit palouk. Samozřejmě neúspěšně.
"Ahm,..." ozvalo se nad námi.
Oba jsme sebou trhli a rychle jsme posvítili hůlkami nad sebe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Četli jste ji?

Klik!

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 10. června 2008 v 10:57 | Reagovat

Konečně jsem našla tuhle povídku.

Byla na jiném blogu, ale pak se mi ztratila.

Díky moc, že píšeš.

Protože tahle povídka je jedna z těch, co mě zaujali. Tkže znova, díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.