3. Přítel a špeh? (1.část)

5. dubna 2008 v 23:23 | Aleana |  Život za život
Tak další kapitola... Není nic moc, ale musí tu být pro další děj.

Otevřela jsem oči a popadl mě děs. Kolem mě bylo jen bílo. Co? To jsem po smrti? Jsem věděla, že nemám pít ten lektvar. Mělo mě to napadnout hned… Už jen ta chuť. Hej, je tu někdo? Ne, nelíbí se mi tu. Bílou jsem nikdy neměla ráda a teď na tom nemíním nic měnit. Už tu nezůstanu ani minutu. S bohem! Teda neber si to osobně… Dokončila jsem svůj vnitřní monolog a začala jsem kolem sebe zběsile kopat. Uhm. To šlo tak rychle? Jsem zpátky! Ha, už i nahoře mě mají dost.
"Dobré ráno, jak se cítíte? Nebolí vás hlava?" začala se zajímat madam Pomfreyová, sotva jsem otevřela oči, "jestli ne, mohla by jste zvednout to bílé prostěradlo, které jste před chvílí shodila na zem."
"Ahm," zazněla moje inteligentní odpověď a já jsem cítila jak rudnu. "Dobré ráno, cítím se dobře. Hlava mě sice ještě bolí, ale aspoň vím, že ji mám stále pevně na krku," snažila jsem se zavtipkovat hned po ránu, což se mi vymstilo. Madam Pomfreyové chybí totiž smysl pro humor a hned nato do mě nalila další lektvar. Prý proti bolesti hlavy, ale já bych se nedivila, kdyby mě po tom naopak začala bolet ještě víc.
"Můžete jít, z dopoledního vyučování jste omluvena. Kdyby se vám udělalo nevolno, nebo něco podobného, ihned přijďte na ošetřovnu. Nashledanou, i když pevně doufám, že se tak brzo neuvidíme," ukončila svůj monolog a odpochodovala do své kanceláře.
Dopoledne. Já mám celé dopoledne volno? Tak to je dobrý. Oblékla jsem se a co nejrychleji jsem opustila ošetřovnu (možná by to mělo i na Guinessovu knihu rekordů), aby si to ošetřovatelka nerozmyslela a zamířila jsem do ředitelny. Brumbál mi je dlužen pár odpovědí a moc dobře to ví. S myšlenkami na budoucí rozhovor jsem zabočila za roh a mé myšlenky se okamžitě přesunuly k aktuálnější otázce. A to, kolika barvami může zářit monokl?
"Au!"
"Sakra!"
Náraz jsme ustáli jen tak, že jsme se chytli jeden druhého.
"Promiň," omluvili jsme se zároveň..
Zvedla jsem hlavu abych se podívala, do koho jsem to vrazila a mé zelené oči se střetly s šedými. Projel mnou třes. Ty oči, přesně jako jeho otce. Chtěla jsem vykřiknout, ale on mi nedal šanci. Ucpal mi rukou ústa, pak se rychle ohlédl a zatáhl mě do vedlejší chodby, Cukala jsem sebou, snažila jsem se mu vykroutit, ale on byl silnější. Opřel mě o studenou zeď a pak se mi podíval znovu do očí. Oči, oči… Znovu se mi vybavila ta vzpomínka a pokoušelo se o mě mdlo, ale snažila jsem se na sobě nedát nic znát. Myšlenky mi zabloudily k hůlce, ale kdoví kde té je konec. Na ošetřovně jsem ji neviděla.
"Klid. Chci si jen promluvit," řekl a pomalu sundal svou dlaň z mých úst.
"Tak promluvit? A to jsi se mnou musel tak smýknout o zeď? To to nešlo šetrněji?" můj hlas přetékal nedůvěrou, ale přesto byl klidný. I když já jsem se tak necítila. Naopak, byla ve mně malá dušička.
"Musel jsem. Nikdo nás nesměl vidět a uprostřed chodby to není zrovna ideální," poznamenal s úšklebkem, který ale hned zmizel, "nevím co ti udělal můj otec, ale chci tě varovat…"
"Varovat? Ty, to určitě," zasyčela jsem nedůvěřivě, ale on si toho nevšímal a mluvil dál.
"Varovat před ním. Po tom co jsi předvedla na obraně se o tobě brzy dozví, teda pokud o tobě už neví a věř, že ti nedá pokoj. Dej si pozor a nikomu nevěř. To je nejlepší rada, kterou ti můžu proti němu dát."
"A to mám snad věřit tobě nebo komu?" ušklíbla jsem se.
"Ne, věř jen sama sobě," otočil se a chystal se odejít.
"Počkej!" vykřikla jsem, "proč mi pomáháš?"
Zastavil se. Bylo vidět, že tuto otázku neočekával.
"Protože ne všechno je takové jak se na první pohled zdá," odpověděl potichu aniž by se na mě otočil a pak rychle odešel. Nějakou chvíli jsem stála na místě, neschopná pohybu. Myslel to vážně, nebo to jen hraje? Může být pravda, že nesouhlasí s tím co dělá jeho otec? Třeba není ani smrtijedem… Nebo je, ale neměl na výběr. No a nebo to na mě jen hraje, ale to nezjistím. Budu muset čekat, co z toho vyleze. Ale v jednom má pravdu, musím být na pozoru. S touto myšlenkou jsem se konečně dostala až před kamenného chrliče, který střeží Brumbálovu pracovnu. Dřív než jsem si stačila uvědomit, že ani neznám heslo, chrlič ustoupil a uvolnil mi cestu na schodiště. Vyšla jsem točené schody a zastavila jsem se přede dveřmi, za kterými byl slyšet stále zvyšující se hlas. Už jsem chtěla zaklepat, když jsem se zarazila.
"...Brumbále, vždyť se díky ní dostal do Bradavic!"
"A díky ní z nich taky odešel."
"Ohrozila všechny studenty."
"V dnešní době jsou v ohrožení všichni. Nemluvě o tom, že ona se mu ubránila."
"A co když se příště neubrání? Co potom?"
"Já ji věřím a to ti musí stačit."
"Ale…"
"Žádné ale Severusi!"
"Proč si za ní tak stojíte? Objeví se tu kdoví odkud, v hodinách dělá scény a nikdo o ní nic neví. Myslíte si, že by takhle otevřeně vzdorovala Pánovi zla a přežila to? Tomu nevěřím, podle mě je to past a vy jste tak bláhový, že na ni skočíte..."
Takže já jsem špeh? Já jsem špeh, protože se nechci přidat k tomu hadímu ksichtu? No tak to je teda dobrý vtip. Jestli takhle smýšlí víc lidí tak se asi zblázním.
"Svůj názor jsem řekl a nezměním ho Albusi," dodal Snape.
Včas jsem zaslechla blížící se kroky a tak jsem se rychle schovala. Dveře z ředitelny se prudce otevřely a já jsem jen zahlédla jen mizící černý plášť za ohybem schodiště. Stále jsem stála za otevřenými dveřmi, když se ozvalo: "Myslím, že už můžete vylézt."
"Ahm, dobrý den pane řediteli," pozdravila jsem a opatrně jsem se na něho podívala, "omlouvám se, ale… "
"…ale jen jste byla ve správném čase na správném místě," dopověděl za mě.
"Cože, vám to nevadí?"
"Popravdě, jsem rád, že jsi to slyšela. Aspoň ho nebudeš soudit tak přísně."
"Aha..." vyvedl mě z míry.
"Nemýlím-li se, chtěla jsi se na něco zeptat?"
"A.. ano, když jsem ležela na ošetřovně, řekli jste, že budu mít nějaké následky, ale já na sobě žádné nepozoruji."
"Ach ano, ty následky… Je možné, že Tom porušil jisté zábrany, když byl v tvé hlavě."
"Zábrany?"
"Mohla by se u tebe objevit jistá schopnost po tvé matce."
"Jistá schopnost? Copak nestačí nitrobrana, nitrozpyt?"
"Ano, nitrobranu a nitrozpyt si zdědila po svém otci, i když na mnohem větší úrovni. Po své matce budeš mít také dvě schopnosti. Jednu už máš."
"Kouzlení bez hůlky."
"Správně. Bohužel, nemám tušení, jakou druhou schopností vládla tvá matka. Nezbude tedy než čekat a mít se na pozoru."
"To je zajímavé, dnes jste už druhý, který mě varuje."
"Ano? Předpokládám správně, že mi neřekneš kdo to byl?"
"Pořád říkám, že jste moudrý kouzelník," poznamenám s úsměvem.
"Ach, je to možné. Občas se to o mně tvrdí," odpověděl se zvedajícími se koutky.
"Tak myslím, že už půjdu. Dnes jsem ještě nic nejedla a to musím jít na odpolední vyučování a večer mám k tomu školní trest."
"Vidím, že se nenudíš," řekl s jiskřičkami v očích.
"Já a nudit se? To nikdy."
"Možná by se ti hodila tvá hůlka, zapomněl jsem ti ji nechat na ošetřovně. Tady je."
"Ano, děkuji. Už jsem ji hledala, ale nějak se mi to teď vykouřilo z hlavy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste tu?

Klik!

Komentáře

1 Giner Giner | 6. dubna 2008 v 20:37 | Reagovat

hezké,těším s ena pokračko:)

2 Figotka Figotka | 7. dubna 2008 v 10:30 | Reagovat

Musím říci, že mě to doopravdy zaujalo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.