1. Kde to jsme?

1. května 2008 v 21:32 | Aleana a Black |  Když mudlové kouzlí
Tak tady je. Tučné Blackie (Black) a normální písmo je mé. Píšeme to z pohledu nás obou.

Ach jo. Učitelé se snad zbláznili. Dnes je teprve úterý a už nám naslibovali několik písemek. Třeba zítra píšeme z matematiky a informatiky, ale já místo abych se učila, sedím u počítače.
Asi bych se měla představit. Jmenuji se Alena, je mi 17 let a studuji na gymnáziu. Právě mám puštěné icq a píši si se svou nejlepší kamarádkou přes icq. Svým způsobem jsme jak sestry, známe se něco přes půl roku, ale už teď máme tendenci reagovat stejně a občas i myslet. Fakt to nekecám, někdy i myslím.
Takže má druhá skoropolovička sedící u počítače stejně jako já se jmenuje Eva.
Je to sranda. Dokonce jsme se narodily ve stejný den a ve stejném městě, v Bristolu. A tam taky chodíme do školy. Ale Alča to s učením děsně přehání. Asi jako většina děcek v naší třídě. Já ani nevím, že něco vůbec zítra píšeme. Já jsem tam totiž taková černá ovečka, která na učení parádně se....kašle. Ale rozhodně mi to nezhoršuje známky. Ba naopak. ;-) Ale dost o učení.
Obě jsme takoví menší, no dobře přiznávám větší blázni do světa HP. Abych to upřesnila, Evča je blázen do Siriuse a mě se tedy líbí taky i když třeba takový Remus není k zahození. Jinak mám ráda představu švihnout, mávnout a učitelka letí ze schodů. Ne, stačilo by z vyučovací hodiny. Poslední dobou obě brouzdáme po netu a čteme povídky. Někdy si už připadám jak blázen. Třeba asi před týdnem, když mamku málem ranila mrtvice po tom, co se mě lekla, mi začala přezdívat Tichošlápku. A to nemá ponětí co je svět Harryho Pottera…
Je to tak. V našem světě se spousta věcí podobá HP světu. Paní profesorka ze zeměpisu, paní Brownová, každému studentovi v naší třídě vyhrožuje smrtí (jako profesor Snape) a také - teď nevím, jak bych to popsala - má v oblibě přitlačovat lidem hlavy k lavicím (jako prof. Snape). A naše profesorka z estetické výchovy se také od kouzelnického světa moc nevzdaluje. Ale na rozdíl od profesorky Trelawneyové z HP se naše profesorka-jasnovidka Stevensová zabývá věštěním z našich kreseb. A prý - nikdo z nás se nestane architektem. Jak kdyby po tom někdo extra toužil. Ale to není vše! Ona nám z těch kreseb dokonce vykládá o naší povaze! No to je vrchol.
Ale teď něco jiného. Nedávno se mi stala taková podivná věc. Chtěla jsem po spolužačce, aby mi podala sklenici, kterou držela v ruce. Ta se zeptala na kouzelné slovíčko, tak jsem jí jen odpověděla: "Expelliarmus!" A co se nestalo, sklenice jí vylétla z ruky a roztříštila se o zem. Inu, zvláštní.
"Evi, už musím, sotva vidím na to co píšu, jak se mi zavírají oči," napsala jsem jí vzkaz na icq. Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho.
"Jasný, za chvíli taky valím. Jdu se koukat na Taxi 4. Teda taky je u tebe tak hnusný počasí?"
"No, nevím jak je u tebe, ale tady prší a prší (slušně řečeno)… No nic, vyřiď Snapovi, že mu pošlu šampon:-D," napsala jsem jednu z našich hlášek.
"Myslím, že ten by mu moc nepomohl. Snad procházka v dešti…" zareagovala pohotově Evča.
"Hele Evi, já už fakt končím. Začíná se zvedat vítr, vypadá to na pěknou bouřku. Mám sice starý kompl, ale přesto si ho vážím a nechci o něj přijít jen kvůli nějakému zbloudilému blesku. Tak jsem připravena ke každé špatnost a tedy ahoj zítra," rozloučila jsem se další hláškou.
"Neplecha ukončena!"
Sotva jsem si přečetla odpověď, zablesklo se, zahřmělo. Počítač se vypnul, světla zhasla…
Sakra, doufám, že to moje PC přežilo, to ten blesk musel udeřit hodně blízko. Pomyslela jsem si a začala se belhat do chodby.
"Mamí, jdeš nahodit pojistky?"
Záblesk... a vypadly pojistky. Musela jsem se přidržet stěny vedle sebe, aby se mi tak netočila hlava, a když to nepomáhalo, chytla jsem se za čelo a zavřela oči. Zase ten tlak! Ale počkat... tenhle problém mívám, když klesám v nadmořské výšce. A tady se nadmořská výška přece nemohla měnit! Jsem přece stále v nejvyšším patře paneláku! Nebo ne? Pak jsem uslyšela hlas.
"Jak ´mamí´ ? Co to je? Kde to k sakru... Kdo je tam?!" zvolala jsem do černočerné tmy v chodbě a stačil jediný pohled, abych zjistila, že na konci chodby někdo stojí. Najednou mi ta chodba přišla i v tom neskutečném šeru nějaká cizí. Jako by to vůbec nebyla chodba u nás doma... Měl by tu být někde vypínač, pomyslela jsem si a zašmátrala rukou po zdi, které jsem se stále držela. Ano, byl tu. Rychle jsem rozsvítila malé tlumené světýlko a stanula tváří v tvář... Alči.
"Co to je? Oh my God, tady si ze mě někdo dělá legraci, že?" začala jsem se smát, ovšem s trochou obavy v hlase.
"Evi? Jsi to ty?" zeptala se mě Alča nejistě a přistoupila ke mě blíž.
"No ne asi, to bude zjevně můj mladší brácha," prohodila jsem kysele.
"Takže seš to ty, ten tón hlasu nelze s ničím zaměnit," řekla Alča už o trochu veseleji. "Ale co děláš u nás doma?"
"COŽE?!" zeptala jsem se nevěřícně. "JAK u ´VÁS´ doma?!" Jsme přece u nás!"
"Ne ne, jsme u nás, teď jsem mluvila s mamkou," když viděla můj nevěřící pohled, dodala: "Jsme přece v rodinném domě, ne v paneláku... podívej se z okna," řekla a ukázala k oknu.
Vykoukla jsem ven a moje jindy tak hezká opálená pleť zbledla do úplně bíla. Opravdu jsme byly v rodinném domě. Proto ten pocit s nadmořskou výškou. Ale počkat...
"Ali?" pronesla jsem šeptem ke kamarádce, ale neotočila jsem se. Stále jsem hleděla ven do tmy, jen mírně sem dopadaly paprsky z pouliční lampy.
"Ano? Děje se něco?" Alča dorazila za mnou k oknu. "Vždyť jsem ti říkala, že... COŽEEE?!" zalapala po dechu a nabyla barvy podezřele připomínající tu moji.
"Ali... mám takovej pocit... že to asi skutečně nebude váš barák," řekla jsem a pomalu jsem se na ni otočila.
"Já taky," polkla Alča a otočila se na mě.
Chvíli jsme tam tak stály a pak (asi nás zase napadlo totéž), jsme obě zaráz promluvily.
"Možná bychom měly -"
Pak jsme se rozesmály.
"Okay, okay, mluv," usmála jsem se na ni.
"Dobře. Chtěla jsem jen říct, že bychom se možná mohly po tom domě rozhlédnout a zjistit, co je zač," odmlčela se a pak dořekla: "A taky zjistit, jak jsme se sem vlastně dostaly," vyslovila otázku, která mě pálila na jazyku od samého začátku.
"Okay, já projdu místnosti nalevo a ty si vezmi na starost ty vpravo," řekla Evča a hned na to vešla do nejbližší místnosti.
Po půlhodině čistého času jsme stály na konci chodby.
"No, nevím sice kde to jsme, ale v každém případě je to tu hodně velký," poznamenala jsem.
"Jo, to jsem si všimla. Ale je to divný. Jeden z těch pokojů je můj…" začala Evča.
"… a chybí ti tam Notebook a Pc, nemluvě o knihách Harryho Pottera," doplnila jsem ji.
"Jak to víš?" zeptala se mě překvapeně.
"Narazila jsem i na můj pokoj. Tedy přesná kopie mého až na to, že chybí všechna elektronika a ty knihy," osvětlila jsem svou jasnozřivost.
"Teda to je divný," zamyslela se Eva.
"Jo to je. Tak zbývá poslední místnost, kdo tam jde? Obě?"
"Jasný, jdeme." řekla a otevřela těžké masivní dveře.
Tato místnost byla již na první pohled odlišná od ostatních. Byla to knihovna. Zdi obklopovaly regály plné starých knih. Při příchodu vám oči spočinuly na velkém stole uprostřed místnosti. Dále zde stál krb a dvě křesla. Nejdivnější mi ale připadalo, že na všem ležela několikacentimetrová vrstva prachu, přičemž v jiné místnosti byste nespatřili ani smítko.
Vešly jsme tedy dovnitř. Já jsem hned zamířila k regálům a Evča šla ke krbu.
"Nemáš sirky?"
"Evi…"
"Nebo zapalovač?"
"Evi!"
"No, co je?"
"Možná by jsi se měla na něco kouknout," řekla jsem a kývla hlavou směrem ke knihovně.
Evča přišla dřív a sotva si přečetla první název knihy strnula. Ani se ji nedivím, já už to mám za sebou. Právě totiž mohla číst knihy typu: Nejmocnější magie světa, Kouzelná zvířata, Jak se stát dobrou čarodějkou, Nitrobrana a nitrozpyt a jiné.
"To se mi zdá?"
"No, spíš to vypadá, jakoby si z nás někdo pěkně vystřelil. Jdu se kouknou dolů," odpověděla jsem.
"Počkej, jdu s tebou!"
Obě jsme už byly u dveří, když se nám zavřely téměř před nosem. Náhle jsme uslyšely tiché puf a když jsme se otočily, snášelo se už na stůl ohnivé pírko. Přišly jsme blíž a zrak nám padl na zapečetěný dopis, který tam zničehonic ležel. Podívaly jsme se na sebe s údivem.
"Ty?"
"Ne ty."
"Ok," odpověděla jsem a pomalu rozlomila pečeť. Spolu s Evčou, která mi koukala přes rameno, jsem ho začala číst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Giner Giner | Web | 2. května 2008 v 13:37 | Reagovat

takhle to ukončit:-D rychle to chce pokračování:-)

2 Jane Jane | Web | 9. července 2008 v 11:28 | Reagovat

Už ze začátku mě tahle povídka zaujala. Moc hezký styl psaní, jak Tvůj tak Black. Doufám, že, co nejdříve přidáte další kapitolu.

3 Rayla Rayla | 10. července 2008 v 0:30 | Reagovat

Tohle by mohlo být zajímavý tak honem nějakou další kapitolu :-)

4 Svorka-Hanka Svorka-Hanka | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 21:42 | Reagovat

to se dělá to takhle useknout? to neni fér, já chci pokráčko! pomoc!...no dobře, neumíram, ale pokráčko by fakt bodlo...strašně mě zajímá co jim Brumla (je to on že jo?) chce, i když je to asi docela jasný...už mlčim:)

5 Werena Werena | 4. září 2009 v 10:32 | Reagovat

No teda.. Muj názor na svou tvorbu znáš.. Douufám že to ryyyychle dopisete :)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.