7. Rozhodnutí

1. května 2008 v 20:56 |  Život za život
Tady je další kapča k Životu. Nijak zvlášť se mi nelíbí, možná ji ještě malinko pozměním...

"Máte někdo představu, co to mělo znamenat?" uslyšela jsem hlas.
"Oba omdleli ve stejnou chvíli…" začal druhý.
A už toho mám dost, zase se dohadují o nás za našimi zády. No teda spíš zavřenými víčky. Nastal čas je to rychle odnaučit.
Rychle jsem otevřela oči a vyšvihla se do sedu. Sice jsem čekala, že by je to mohlo trochu zaskočit, ale že by to mělo až takový účinek? Aha už chápu, Harry se totiž o to stejné rozhodl ve stejnou chvíli jak já. Pak se tedy nemůžu až tak divit, že všichni co stáli u naších postelí zprudka odskočili. Madam Pomfreyová upustila nějaké své lektvary a Brumbálovi spadly z nosu jeho půlměsícové brýle.
Právě jsem znovu ležela na ošetřovně pouze s tím rozdílem, že oproti minule na vedlejší posteli ležel, no teď už seděl Harry. Asi se mu hlavou honilo něco podobného mému myšlení, jestli se to tak dá nazvat, protože jsme na sebe ve stejnou dobu koukli a na tváři se nám objevil vševědoucí úšklebek. Zní to divně, že?
"Asi bych se ti měl omluvit," ozval se znenadání Harry a tím prořízl narůstající ticho.
"Omluvit? Co? Ahm… za co?" nechápala jsem.
"Za to nařčení ve Velké síni, že jsi Smrtijed," osvětlil.
"Aha, jo dobrý… Všechno dobrý," usmála jsem se.
"Asi by jste nám měli něco vysvětlit," dal o sobě vědět Brumbál s brýlemi už pevně usazenými na nose.
"Mohl by jste to upřesnit," zeptal se Harry.
"Co třeba to, jak jsi mohl projít tím štítem…" pokračoval Brumbál.
"Aha," hlesl Harry.
"Tak co bude? Vymáčkněte se už konečně Pottere," vyštěkl Snape.
"Jé, ty jsi tu taky?" zazněl až přehnaně mile můj hlas.
"Co? Cože?" nechápal teď pro změnu Severus.
"Ale nic, jen třeba ahoj, jste v pořádku? To by nešlo?" vysvětlila jsem.
"Ahm," znejistěl, ale hned nabyl svoji ztracenou sebedůvěru,"na to teď není čas. Tak Pottere můžete nám to vysvětlit?"
S Harrym jsme se na sebe podívali. Škoda, že se nemůžeme domluvit myšlenkou… I když já bych mu svou mohla poslat, ale mohl by to zachytit i někdo jiný, což teda nechci riskovat. Nejlepší bude, když si vše probereme sami a pak uvidíme. Jo, to bude nejlepší. Teď bychom mohli říct něco, čeho bychom litovali a pak už by bylo pozdě na nápravu. Ale jak z toho ven? Pak jakoby opožděně k mému mozku dolehla poslední slova Severuse. Tak ty takto jo? Začala jsem pomalu, ale jistě zuřit. Zároveň se mi v hlavě zrodil plán, proč neskloubit dvě věci dohromady?
"Tak dost! Harry, jdeme! Dokud nás tu nebudou brát na vědomí, tak nevidím jediný důvod proč tu zůstávat a už vůbec ne proč jim něco vysvětlovat," řekla jsem a vstala z postele.
Ostatní na nás nějakou dobu němě zírali. Nechápali co mám na mysli, musím jen doufat, že se Harry chytí.
"Co? Jak?" byl mimo Brumbál.
"Vy se divíte pane profesore?" pokračoval Harry, "celý můj život mi všechno zatajujete, proč bych se já měl chovat jinak?"
"Harry, vše jsem ti řekl na konci 5. ročníku," snažil se zachránit situaci Brumbál.
"Aha, tak to vás asi taky navštívil ten Němec," jakoby bezdůvodně poznamenal Harry.
"Jaký Němec?" zeptal se podezřívavě Brumbál.
"Alshaimer se jmenuje. Až si vzpomenete, tak dejte vědět," poznamenal a vstal z postele.
"Co si to dovolujete?" vyštěkl Snape.
"Co by? Jen to, co vy k nám. Uvědomte si, že nejsme žádné šachové figurky ve vaší hře a začněte se podle toho chovat," dodala jsem pro změnu zase já.
Už jsme vycházeli ze dveří.
"Neopovažuj se odejít!" řekl Severus.
"Nevidím jediný důvod, proč bych tu měla zůstávat,"
"Jakožto tvůj otec ti to přikazuji."
Tak tím mě teda dostal. Pomalu jsem se k němu otočila.
"Můj otec se o mě nikdy nezajímal. Tak ať si teď na něj nehraje. Vyřiď mu to," řekla jsem nebezpečně ztišeným hlasem.
"Nevěděl jsem o tobě."
"Ale neříkej. Tomu jsem věřila tak možná před dneškem, ale zas tak blbá nejsem. Jak by ti jinak tak rychle došlo, že jsem tvá dcera?"
"Myslel jsem si, že jsi mrtvá…"
"Jo? A kdopak ti to nakecal? A neumíš tak náhodou nitrozpyt na takové úrovni, že by jsi mohl poznat, kdy ti někdo lže?"
"Nemám ve zvyku se hned každému vrtat v hlavě."
"Ale neříkej? A co to bylo ten první den? Seznamovací nátlak, nebo jsi si snad spletl mou hlavu se svou?"
"Proč nám nechcete říct, co víte?"
"A jak si můžete být jisti, že něco víme?" ozval se Harry.
"Sakra Pottere, nikdo není takový hlupák aby se vrhal do rodového ohnivého štítu, pokud si není jist, že jím projde!"
"Ahm…" ozvalo se prázdné polknutí vedle mě.
Pohlédla jsem na Harryho. Je možné, aby se někdo začal propadat do země? No v každém případě teď bych si na jeho tvářích mohla opéct slaninu.
"Ježíši Pottere!" nevěřícně vzdychl Snape.
"Harry," začal se poněkud pozdě strachovat brumbál.
"Vidíte Brumbále, já vám říkal, že Potter na to nemá. Takovej idiot jako on nemůže zachránit svět."
"Ale aspoň není takovej idiot, aby si nechal vytetovat na ruku znamení zla," bránila jsem ho já.
"Co si o sobě myslíš. Ničemu nerozumíš, nevíš jak to bylo…" zasyčel Severus.
"Víš, ani to radši nechci vědět," otočila jsem se na Harryho, "Harry?"
"Jo jdeme, není nás tu třeba. Když jsme tak nemožní, určitě si s Pány Zla hravě poradí sami," prozradil víc než chtěl.
"Pány Zla?" zaslechli jsme ještě Brumbála, ale to už jsme rychle vyšli ze dveří.
Automaticky jsem šla za Harrym, aniž bych věděla, kam mě to vůbec vede.
Takže, vykroutili jsme se z dlouhého vyslýchání, naštvala jsem otce… ne, to slovo mi nejde ani přes mysl natožpak ústa. Naštvala jsem Snapea, který prve naštval mě svou naprostou ignorancí faktu, že jsem jeho dcera a následným zákazem. Hold úspěšný den, ne?
Zastavili jsme se před holou zdí a Harry začal přecházet sem a tam. Chvíli jsem se na něj nechápavě dívala, když potom jsem si něco uvědomila.
"Musíme se tam vrátit."
"Co, kam?" zastavil se Harry.
"Na ošetřovnu. Mám tam hůlku," vysvětlila jsem.
"Myslíš tuto?" zeptal se s úsměvem a napřáhl ke mně ruku s mojí hůlkou, "vzal jsem ji, když jsme se probudili. Asi by jsme si měli promluvit."
"Kde?"
Harry kývnul hlavou za sebe. Podívala jsem se tím směrem a kolečka v mým mozku začala jet naplno a až neuvěřitelně nahlas.
"Vždyť ty dveře tam nebyly, ne?"
"To je Tajemná komnata. Aby se objevila, musíš si něco přát a třikrát projít kolem ní," vysvětlil.
Kývla jsem, že rozumím a vešla jsem dovnitř. Asi se sem budu chodit častěji. Byl zde krb a u něho dvě pohodlná křesla. Posadila jsem se do jednoho z nic a Harry do druhého.
"Takže," začal Harry, "my máme zvláštní schopnosti. Asi bychom se je měly pokusit rozvíjet, ne?"
"Rozvíjet možná, ale určitě na ně nespoléhat," dodala jsem.
"Nespoléhat? Proč? Vždyť ty je už ovládáš. Máš tak velkou výhodu proti ostatním."
"Ovládám? Ne, nikdy se mi je nepodařilo ovládat. Pokud se u mě projeví, tak zpravidla ve vypjatých situacích, kdy mi jde o život. Proto si ani nemyslím, že nějaké schopnosti máme."
"Cože?" nechápal Harry.
"Pokud jsem to pochopila správně, tak schopnosti není ten správný pojem. Nebo možná je, ale kouzelníci ho chápou špatně," snažila jsem osvětlit svůj názor.
"Ale vždyť to léčení a magie živlů, kouzlení bez hůlky," nevzdával to Harry.
"Kouzlení bez hůlky, zvěromágství, nitrobrana… to všechno se dá naučit, stačí jen chtít a mít malé nadání, jako ve všem. Proč by to tak nemělo být i v tom ostatním…"
"Aha, něco na tom je. Ale proč nám o tom říkala, pokud to je v každém?"
"Spíš to bude o tom, mít vůli a důvod chtít se to naučit. Aspoň tak nějak si to vysvětluji já. My máme možná tak talent se to naučit rychleji než ostatní."
"Ale tím pádem, to umí i Voldemort," došlo Harrymu.
"Pravděpodobně ano."
"Ale proč to pak neumí každý?" zamyslel se Harry a tentokrát si odpověděl dřív než já, "protože jsme každý jiný, jiné vlastnosti, nadání, různé životy a cíle… Myslím, že už chápu jak na to jdeš a začínám tomu i sám věřit…"
"Takže Bradavice?" zeptala jsem se.
"Jo. Stejně nemáme kam jít. Zkusíme se tu o našem nadání dozvědět víc a trochu ho ovládnout."
"Bude to makačka. Škola, knihovna, zkoušení kouzel navíc, vyhýbání se učitelům a překonání jistých předsudků ostatních… No, nudit se nebudeme."
"Trénovat budeme tady. Možná bychom si později měli udělat nějaký rozvrh," navrhl.
"Jo a hlavně se jím musíme řídit. Tom a Tamara mají nad námi navrch jak po stránce kouzelnické, tak po zkušenostní…"
"Nevěřím, že bychom to mohli dokázat. Nemáme na ně…" povzdychl si Harry.
"No, ale přeci se nedáme zadarmo. Uděláme vše proto, abychom jim co nejvíc zavařili," nevzdávala jsem se.
"Jasný, když už tak ať na nás nezapomenou," usmál se.
"A jak vysvětlíme to ve Velké síni a ten tvůj přeřek o dvou Pánech Zla?" zeptala jsem se.
"No, jelikož se ví, že Snape je tvůj otec, nezbude mi nic jiného, než přiznat, že jsem tvůj nevlastní bratranec. Tipoval bych totiž, že se s tím Snape právě svěřil Brumbálovi, pokud to teda nevěděl už předtím a pokud chceme zatajit tu věštbu a ty naše rádoby schopnosti, nesmí zjistit, že lžeme," zamyslel se Harry.
"Jo, ale nějakou dobu je ještě necháme v úplné nevědomosti. Zaslouží si to a aspoň si vyzkouší, jaké je to nevědět," usmála jsem se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Giner Giner | Web | 2. května 2008 v 13:33 | Reagovat

hezká kapitola,těším se na pokračování

2 A-SISI A-SISI | 2. května 2008 v 16:34 | Reagovat

Náhodou dobrá kapitola.....nechala bych jí tak jak je.A jen tak dál ..... :-)

3 Biodolas Biodolas | 14. května 2008 v 19:25 | Reagovat

Pekna kapitolka....dufam ze co najskor bude dalsia:D

4 Yellow Duck Yellow Duck | 26. května 2008 v 21:37 | Reagovat

wow.. těšim se na další

5 Kris Kris | Web | 10. června 2008 v 11:00 | Reagovat

Nechci otravovat, ale o prázdninách ti sem něco přibude?

Já jen proto, že tu dlouho nic k této povídce, nepřibylo.

6 Aleana Aleana | Web | 30. června 2008 v 22:54 | Reagovat

Jo, mám v plánu k ní taky něco napsat. Ale teď mám víc v hlavě Staronový svět, takže se spíš zaměřím na něj. Ale minimálně jedna kapitola by zde tento mesíc přybýt měla...

7 Aleana Aleana | Web | 9. července 2008 v 0:00 | Reagovat

*přibýt - nějak mám poslední dobou tendenci psát komenty těsně před spaním, pak to tak dopadá:)

8 Valli Valli | Web | 27. listopadu 2008 v 15:40 | Reagovat

Skvělá povídka honem další kapču :)

9 Lisa Lisa | 6. prosince 2008 v 19:10 | Reagovat

Já chcííí novu kapčůůů!!!

Tohle je skvělá povídka!!

10 Jitka Jitka | 8. prosince 2008 v 18:07 | Reagovat

Úžasná povídka!!!! Máš fakt talent. A je to děsně napína vý. Doufám, že bude pokračování. Mooc se na ně těším!!!

11 Svorka-Hanka Svorka-Hanka | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 20:46 | Reagovat

moc pěkná povídka!! úplně úžasně se ti povedla...prostě super a moc mě zajímá jak to bude pokračovat!

12 ClaireM ClaireM | Web | 18. března 2009 v 19:10 | Reagovat

Tak tahle povídka je naprosto úžasná, parádní, suprová, vynikající ... Plánuješ napsat další kapču? Doufám, že jo...

13 Carin Carin | Web | 30. července 2009 v 14:04 | Reagovat

Je to úžasná povídka! :) Vážně, naprosto dokonalá! Teď jsem dočetla tenhle díl a musím ti říct, že píšeš skvělé.. Nejvíc se mi líbí ta drzost a nebojácnost, kterou ona má.. Naprosta nádhera.. Doufám, že bude co nejdřív další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.